Slavnostní shromáždění u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii

So 17. 11. 2012 10:00

Dobré ráno, dámy a pánové, vážení hosté.

Dovolte mi u příležitosti letošního slavnostního shromáždění na tomto místě připomenout ústřední myšlenku dnešního dne. V kalendáři nese označení Den BOJe za svobodu a demokracii. A právě stojíme u památníku tří odBOJů. Onou ústřední myšlenkou tedy je, že o svobodu nelze prosit, lze si ji jen vyBOJovat. Ovšem nejen se zbraní v ruce. Historie českého a československého národa během necelého století samostatné existence ukazuje, že tento boj může mít mnoho podob.

Je tomu právě rok, kdy nabyl účinnosti zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Definice popisuje jako odbojáře ty, kdo vedli ozbrojený boj proti totalitní moci, ale i autory petic, organizátory veřejných vystoupení proti režimu či ty, kteří byli za své veřejné postoje vážně perzekvováni. Tuto definici můžeme uplatnit i v případě odbojářů proti rakousko-uherské monarchii či proti nacismu. Dějiny naznačují, že mocnou zbraní odbojářů tak může být i slovo. Na první pohled bezbranné, avšak za příhodných podmínek s ničivou silou.

Stejným hybatelem událostí se může stát slovem podpořený čin – symbolický akt i projev nejvyššího zoufalství. Takovým aktem byla protiněmecká demonstrace studentů, která vedla 17. listopadu 1939 k uzavření vysokých škol a uvěznění či smrti stovek mladých lidí. A také k plnému uvědomění si, že o naši svobodu bude třeba začít opravdu bojovat. Projevem nejvyššího zoufalství pak byla brutální sebevražda Jana Palacha o 30 let později. Ohlas ve společnosti, a to nejen v Československu, byl enormní. A 17. listopad se stal definitivním symbolem boje za svobodu a demokracii roku 1989. Zřetelné připodobnění totalitní moci komunistické k moci nacistické vedlo k celospolečenskému probuzení a pádu vlády jedné strany.

Na závěr bych rád z hloubi srdce poděkoval všem, kteří se účastnili prvního, druhého i třetího odboje. Jejich cíl byl společný – vytvořit či obnovit samostatný svobodný a demokratický stát. Ať už používali skutečné zbraně – a jinak to někdy nejde –, nebo neagresivní způsob odporu. Mnozí z těchto lidí prokázali takovou mravní sílu a odvahu, že je to pro nás v dnešních normálních – tedy svobodných – podmínkách téměř nepředstavitelné. A je to hodno hlubokého obdivu. Pokud má národ takové členy, kteří jsou za jeho lepší budoucnost ochotni položit život, netřeba se o něj bát. Toto vědomí je dnes, kdy ve společnosti klíčí pocity rezignace a znechucení nad současným stavem věcí, zdrojem útěchy a naděje.

Děkuji vám, vážení hosté, za vaši účast na dnešním slavnostním shromáždění.